obvody

Senátní obvody se kvůli počtu obyvatel měnit nebudou

Hranice senátních volebních obvodů se už zřejmě nebudou měnit kvůli rozdílům v počtu jejich obyvatel. Senát ve středu 4. dubna tuto změnu prosadil do novely volebního zákona, kterou nyní dostane k opětovnému posouzení sněmovna.

Senátoři podpořili návrh Jiřího Dienstbiera, podle kterého by se do budoucna neměly měnit hranice senátních volebních obvodů při změně počtu jejich obyvatel nad zákonem stanovený limit. Dienstbier poukázal na to, že kvůli změnám hranic chodí někteří voliči k senátním volbám už po dvou letech a někteří třeba po deseti letech.

S návrhem kolegy Dienstbiera se ztotožňuji. Stávající úprava je nedokonalá a ubírá lidem právo volby. Pokud si občané někoho zvolí za senátora, měli by mít možnost ovlivnit i jeho další působení – podle toho, jak je svou prací (ne)přesvědčil. A ne s voliči šachovat jako s figurkami.

Vedle toho senátoři navrhli změnu pravidel, jimiž jsou voleni. Zavést by se mohlo jen jedno kolo namísto současných dvou. Změna by měla podle předkladatelů zvýšit účast v senátních volbách, protože účast je vždy podstatně vyšší v prvním kole než ve druhém.

Stávající úprava řeší stejný počet obyvatel

Na rozdíl od běžných norem ale dolní komora nemůže v tomto případě Senát přehlasovat. Horní komora také v doprovodném usnesení vyzvala vládu, aby předložila novou úpravu, která by přinesla větší územní stálost senátních obvodů.

Vláda navrhovala novelou upravit hranice 17 z 81 senátních volebních obvodů kvůli tomu, aby každý senátor zastupoval přibližně stejný počet obyvatel. Změny ale podle kritiků berou v úvahu pouze demografické hledisko, nikoli spádovost území obvodů.

Navíc se kvůli těmto změnám stává, že někteří voliči mohou volit senátora nikoli jednou za šest let, ale v kratším či delším časovém období.

Každý senátor má podle platných pravidel zastupovat zhruba stejný počet obyvatel ve svém obvodu, přípustná odchylka je 15 procent. Podle zjištění Českého statistického úřadu byl limit překročen na Berounsku, Mělnicku, Kladensku, Benešovsku a Kolínsku. Lidí naopak příliš ubylo na Sokolovsku, Bruntálsku a Karvinsku. Kvůli tomu se by se musely posunout hranice sousedních volebních obvodů, které by buď dostaly nové voliče, nebo o ně přišly.

S využitím ČTK

family-fall-photo-1385015

Konference: Mohou opatření rodinné politiky ovlivňovat rozvodovost?

V pondělí 16. dubna 2018 od 10 hodin se v Jednacím sále uskuteční už XVII. mezinárodní konference o rodinné politice – tentokrát na téma „Mohou opatření rodinné politiky ovlivňovat rozvodovost?“.

 

Konferenci pořádá Národní centrum pro rodinu a Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu ČR ve spolupráci s Rodinným svazem Institut für Ehe und Familie a Hanns Seidel Stiftung. Gestorem akce za zdravotnický výbor je senátor Jiří Vosecký.

Cílem konference je reflexe problému v jeho širších souvislostech. Přední odborníci se budou zabývat jak dopady rozvodovosti na společnost a na děti, tak úskalími současné rozvodové praxe v kontextu současného vnímání manželství. Reflexe má podpořit zejména taková opatření, která by pomohla eliminovat příčiny rozpadu vztahů v rodině. S příkladem dobré praxe primární prevence vzniku poruch ve vztazích nás seznámí vedoucí německého Institutu pro výzkum a vzdělávání v komunikační terapii.

 

Polovina manželství nevydrží

Populace České republiky dlouhodobě roste. Od roku 2003 byl růst populace přerušen pouze jednou, v roce 2013. Děje se tak jak vlivem nově narozených dětí, tak zahraničním stěhováním.

Na první pohled dobrou zprávou může být, že pozitivní trend se týká i míry rozvodovosti, byť v mírném tempu. Rozvodu ubývá (viz tabulka níže), zato v oblasti nových sňatků jsme se už opět přehoupli přes 50 tisíc ročně, což se naposledy povedlo v roce 2005 a pak počet svateb spíše opadal. Na nejnižší hranici – 43 499 svateb – jsem se dostali v roce 2013. Průměrné manželství v Česku trvá zhruba 13 let, nejčastěji ovšem 6 let.

I tak je téměř 50procentí rozvodovost podílem vysokým a běžná délka trvání svazku nijak závratná.

V míře rozvodovosti totiž patří Češi k nejhorším v Evropě. Podle Eurostatu je Česko v počtu rozvodů přepočtených na počet obyvatel páté nehorší v Evropě. Hůře už jsou na tom jenom Dánové, Litevci, Švédové a rekordní Lotyši s 3,5 rozvody na tisíc obyvatel.

Naopak v Austrálii dosahuje míra rozvodovosti „jen“ 43 %, v USA dokonce 41 %. Příklad bychom si měli vzít ze Říma a Italů vůbec, protože v Římě trvá manželství v průměru 18 let a rozvodovost Itálie je jen na 31 procentech.

Co za neochotou se brát a za tak vysokou rozvodovostí stojí?

Jednak je to tíhnutí k individualismu a touze po svobodě v podobě života single. Mladí lidé před zakládáním rodiny upřednostňují cestování a kariéru. Zároveň se změnily jejich návyky, pronikají sem tendence ze západu žít jen tak na hromádce. Další věc je také odklon od církve zapříčiněný minulými režimy.

Co se důvodů rozvodů týče, nejčastějšími důvody je rozdílnost povah, názorů či zájmů. Méně zřídka se objevuje nevěra, alkoholismus nebo sexuální neshody. Podle statistiků se nejvíc opakovaně rozvádějí lidé se základním vzděláním.

Každoročně rozvody rodičů trpí více než 20 tisíc nezletilých potomků.

Nejen pro děti, ale i pro státní politiku a ekonomiku jsou stabilní svazky výhodné. Proto stát, jemu podřízené instituce a další subjekty se snaží prosazovat opatření na podporu rodin například ve formě zkrácených úvazků či daňových zvýhodnění nebo firemních školek a home officů.

Každý rok u nás probíhá Národní týden manželství, letos to bylo mezi 12. a 18. únorem, který se snaží vyzdvihnout benefity této instituce.

Já sám žiji v manželství od roku 1979 a máme 2 syny. Manželství považuji za symbol stability soužití. Doba nás bohužel žene k tomu, že staré věci neopravujeme, ale vyhazujeme a pořizujeme si nové. To se bohužel odráží i do manželství. Tento trend je potřeba obrátit a podporovat naopak společenskou náladu takovou, že na vztahu je potřeba neustále pracovat, hýčkat si jej a nebalit kufry a nehledat útěchu jinde s prvním sebemenším problémem.

Je třeba si uvědomit, že jako rodiče už nemáme zodpovědnost jen za sebe, ale také za naše děti. Jak říká paní psycholožka Honzíková „Ideální pro výchovu dítěte je úplná, dobře fungující rodina, která uspokojuje základní psychické potřeby dítěte. V rodině neúplné nebo nově vzniklé to je možné také, ale je to těžší.“

 

Co všechno může udělat pro stabilitu rodiny stát a opatření rodinné politiky? Přijďte diskutovat do Senátu v pondělí 16. dubna. Program naleznete na konci článku.

 

Úhrnná rozvodovost v procentech, počet rozvodů a počet sňatků ve vybraných letech
Rok Úhrnná rozvodovost Počet rozvodů Počet sňatků
1950 12,1 11.312 95.166
1960 15,9 12.970 74.173
1970 26,1 21.516 90.624
1980 30,7 27.218 78.343
1990 38 32.055 90.953
1995 38,4 31.135 54.956
2000 41,4 29.704 55.321
2005 47,3 31.288 51.829
2010 50,0 30.783 46.746
2011 46,2 28.113 45.137
2012 44,5 26.406 45.206
2013 47,8 27.895 43.499
2014 46,7 26.764 45.575
2015 46,7 26. 083 48.191
2016 45,2 24.996 50.768
2017 (1-9) 18.927 45 596
Zdroj: Český statistický úřad

 

Komentář ČSÚ (zhodnocení 2016)

Počet sňatků po sedmi letech opět překonal hranici 50 tisíc, když v průběhu roku 2016 obyvatelé Česka uzavřeli 50,8 tisíce manželství, o 2,6 tisíce více než předešlého roku. Nejvíce sňatků se konalo v červnu (9,2 tisíce), nejméně v lednu (1,0 tisíce). Meziročně přibylo jak sňatků svobodných, tak rozvedených a ovdovělých osob. Vyšší byla také úroveň sňatečnosti svobodných i rozvedených. Nejčastějším věkem ženicha bylo 30 let, u nevěsty 28 let.

Soudy České republiky vydaly v roce 2016 rozhodnutí o rozvodu 25,0 tisíc manželství, o 1,1 tisíce méně než v roce 2015. Rozvod se z 58,9 % týkal rodin, kde žily nezletilé děti. Převažovaly v nich rodiny s jedním dítětem (7,5 tisíce) a se dvěma dětmi (6,4 tisíce). Intenzita rozvodovosti byla nejvyšší v období tři až šest let od uzavření manželství. Úhrnná rozvodovost se podle předběžných výpočtů v roce 2016 meziročně mírně snížila na 45 % při průměrné délce trvání manželství při rozvodu 13,1 let.

 

Program konference:

9.30 hod. Registrace
10.00 hod. Slavnostní zahájení konference
10.30 hod. Vliv společenského klimatu na rozvodovost (JUDr. Daniel Kovářová, advokátka, šéfredaktorka odborného časopisu Rodinné listy, prezidentka Unie rodinných advokátů)
11.00 hod. Je manželství symbolem stability soužití? (Mgr. Pavel Rataj, Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, Praha)
11.30 hod. Zahraniční příklad primární prevence vzniku krizových jevů v partnerském soužití (Dr. Franz Thurmaier, Institut für Forschung und Ausbildung in Kommunikationstherapie e. V., Mnichov, SRN)
12.00 hod. Diskuse
12.30 hod. Přestávka – občerstvení
13.15 hod. Vztahy na dálku (řečník osloven)
13.45 hod.  Důsledky rozvodu z pohledu nejlepšího zájmu dítěte (Mgr. Hana Heindorferová a PhDr. David Cichák, Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, Liberec)
14.15 hod. Soudem nařízené nedobrovolné terapie u rodičů válčících o dítě (PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.)
14.45  hod. Diskuse a závěr

Přihlásit se k účasti na konferenci můžete na tomto odkaze do 11. 4. 2018.

stethoscope-1416577-1279x1031

Karenční doba je sexy téma. Ve sněmovně přitom leží už řadu měsíců

Nový předseda ČSSD Jan Hamáček se hned po svém zvolení do funkce šéfa sociálních demokratů začal bít do prsou, že prosadí zrušení karenční doby, tedy neproplácení prvních tří dnů nemoci – hovořil o tom v rozhovoru pro server Novinky.cz.

Jedná se podle mě o prázdná slova, problematika se na půdě Poslanecké sněmovny a Senátu řeší od poloviny roku 2015, stejnou dobu se jí intenzivně zabývám.

Jsem pro to, aby lidem byly propláceny první dny nemoci, ale zároveň by neměly být veškeré náklady přeneseny na zaměstnavatele. Slova pana Hamáčka jsou důkazem toho, že návrh zákona, který jsme předložili, nikdo v Poslanecké sněmovně ani neviděl. Přitom mám k dispozici řadu analýz, které se tématem zabývají a jsem ochoten je kolegům poskytnout.

Články k tématu

Aktuálně pokud člověk onemocní, první tři dny nemá nárok na náhradu mzdy. To by se podle mého názoru mělo změnit, protože lidé pak nemoci přecházejí, což není žádoucí pro jejich zdraví, zároveň ohrožují své kolegy v práci, které mohou nakazit. Lidé nesmějí být trestáni za to, že jsou nemocní.

Jenže první návrhy úprav stávajícího zákona narážely na problém, že by veškeré nové náklady dolehly na zaměstnavatele. To je podle mě důvod, proč neprošly.

I za sebe říkám ano, proplácejme nemocenskou od začátku, ale zaměstnavatel musí dostat náhradu. Tu jsem navrhoval v pozměňovacím návrhu senátního zákona ve snížení jejich nákladů na nemocenském pojištění z 2,3 na 2,1 %. Náklady zaměstnavatelů by tak byly pokryty a ministerstvo financí by tento krok stál ročně v odhadu 2 mld. korun.

Vzhledem k tomu, že bilance příjmů a výdajů státu na nemocenské pojištění končí od roku 2010 ročně s přebytkem 1,3 až 5,4 mld. Kč, v roce 2014 například 3,77 mld. Kč, je toto navýšení státních výdajů na zdraví občanů považováno za přijatelné. K tomu rozdíl mezi příjmy a výdaji od roku 1993 dosáhl v roce 2014 výše 78 miliard korun, což je částka více jak 3 krát vyšší než jsou v současnosti roční výdaje na dávky nemocenského pojištění.

Už loni v létě jsem téma (ne)proplácení nemocenské v prvních 3 dnech nemoci označil za „sněmovní ležák„, protože v té době to bylo více jak rok a půl, kdy byl schválen senátní návrh zákona o karenční době. Senátní návrh Zdeňka Škromacha, jehož jsem byl zpravodajem, autorem pozměňovacího návrhu a k němuž proběhly rozsáhlé diskuze i seminář. Rovněž jsem byl již několikrát pozván na jednání Poslanecké sněmovny, abych tento návrh před poslanci obhajoval, ale ti si do konce funkčního období „staré“ Poslanecké sněmovny bohužel nenašli čas k projednání a po podzimních volbách již hotový a Senátem schválený zákon „spadl pod stůl“. Veškerá vynaložené práce a úsilí přišlo vniveč…

A stále nikdo nepovažuje za důležité, že lidé chodí do práce nemocní. Až nyní se téma hodí do krámu novému předsedovi sociálních demokratů, tak téma opět pozvednou…

sorrow-1471326

Postižení si mají polepšit, ale ne všichni. To je diskriminační

Podmínky pro poskytování dávek na takzvané zvláštní pomůcky zdravotně postiženým lidem budou mírnější. Zvýší se také příspěvek na mobilitu. Předpokládá to poslanecká novela, kterou ve čtvrtek schválil Senát hlasy téměř všech přítomných členů. Informuje portál blesk.cz.

Úpravy zákona by měly podle zástupce předkladatelů Víta Kaňkovského (KDU-ČSL) zlepšit přístup zdravotně postižených ke zvláštním pomůckám, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a pomáhají handicapovaným lidem vrátit se do běžného života. „Dávky jsou vázány na pořízení konkrétní pomůcky a je zde povinná desetiprocentní spoluúčast,“ připomněl poslanec.

Zatímco nyní mohou zdravotně postižení lidé dostat bez posuzování svých příjmů dotaci na pomůcku dražší než 24 000 korun, nově hranice klesne na 10 000 korun. Pod tuto cenovou mez na dotaci dosáhnou v případě, že nebudou mít příjmy vyšší než osminásobek životního minima. Příspěvek na mobilitu vzroste se současných 400 na 550 korun měsíčně.

Senátor Vladimír Plaček (ČSSD) sice zvýšení příspěvku na mobilitu uvítal, upozornil ale na to, že jej nedostávají zdravotně postižení, kteří žijí v pobytových zařízeních sociálních služeb, domovech pro handicapované osoby nebo v domovech pro seniory. „Těmto lidem je příspěvek upírán nebo odebírán,“ řekl.

Ačkoli kvůli tomu senátor Plaček připravil spolu s Jiřím Voseckým (Starostové pro Liberecký kraj) pozměňovací návrh, nakonec jej nepodali. Plaček uvedl, že existuje riziko, že pokud by úpravu Senát podpořil, Sněmovna by novelu nemusela do říjnových voleb znovu stihnout projednat. Nová zákonná úprava by tím neplatila, což by v konečném důsledku poškodilo původní dobrý záměr zákonodárců. Oba senátoři proto připraví  vlastní předlohu.

„Lidem, kteří žijí mimo různá pobytová sociální zařízení či specializované domovy, stačí pouze napsat čestné prohlášení a celý příspěvek obdrží. Zatímco ostatním, tedy těm, co žijí v těchto zařízeních, by byl příspěvek odepřen, resp. na něj nemají nárok. Přitom i od těchto lidí úřad práce žádá vždy potvrzeni kam cestují a kontroluje jejich pohyb. To mi přijde diskriminační a chybné,“ doplňuje k tomu senátor Jiří Vosecký (SLK).

O dalších možných změnách hovořil i Kaňkovský. Konkrétně zmínil rozšíření výčtu diagnóz pro možnost získání příspěvku na zvláštní pomůcku.

Změny z nynější novely se budou týkat také příspěvků na pořízení automobilu. Dotaci bude moci stát nově poskytovat už po sedmi letech místo nynějších deseti let. Jeho výše se ale bude odvíjet od příjmů celé domácnosti tělesně postiženého člověka. Bude moci dosáhnout 100 000 až 200 000 korun. Jinak se při rozhodování o příspěvcích už nemají zkoumat celkové majetkové a sociální poměry handicapovaných lidí.

S využitím blesk.cz
Ilustrační foto: freeimages.com

orkouhla-n

Až Senát zastavil snahu ministerstva financí o šikanu obcí

Těší mě, že návrh „zákona o řízení a kontrole veřejných financí“ jsme v Senátu (9. schůze 16. 8. 2017) nakonec jednomyslně smetli ze stolu. Hlasování tak potvrdilo výsledek dlouhé rozpravy, jíž se zúčastnilo celkem 15 senátorů a senátorek, z toho tři senátoři dokonce dvakrát.

Ani mně to nedalo se k projednávanému zákonu nevyjádřit.

Zamítnutím zákona jsme zejména zamezili, a to je důležité, šikaně obcí, kterou vnímám z pohledu člověka, který se v komunální politice pohybuje od roku 1990.

Ministerstvo, když předkládá zákon, v tomto případě ministerstvo financí, by mělo poslance a senátory dokázat přesvědčit, že se jedná o zákon potřebný a ku prospěchu občanů. V tomto případě je evidentní, že se tak nestalo. Zároveň se znovu potvrdilo, že to, co do Senátu putuje z Poslanecké sněmovny, často vykazuje řadu nedostatků a chyb.

Netvrdím, že řízení a kontrola veřejných financí nepotřebují projít reformou (stávající úprava je z roku 2011), ale zákon musí být postaven kvalitně a změny by měly být udělány postupně. Pokud tomu tak není, zbytečně pak jen vznikají další a další novely.

Co je v návrhu špatně?

1) Zákon si jako jeden z cílů klade odstranit duplicitu některých kontrol státními orgány. Ve skutečnosti by to ale nepřinesl.

2) Dalším cílem by pak mělo být zjednodušení procesů a snížení byrokracie. Přitom je ale v novém zákoně kontrola rozebrána ve 30 paragrafech, zatímco ve stávajícím stačí třetina.

3) Návrh používá nové pojmosloví, což by současný stav ještě zkomplikovalo. Znamenalo by to změnu v softwarech a formulářích, což by obce stálo nemalé finance.

4) Obce a organizace s rozpočtem nad 500 milionů korun by musely zřídit útvar interního auditu. Kde ale najednou vzít tolik vysokoškolsky vzdělaných auditorů? Zároveň by (nejen) malé a střední obce nyní nedokázaly pokrýt funkce „hodnotitele, ověřovatele a schvalovatele“.Další lidé znamenají další finanční náklady navíc.

5) Povinnost zpracovat výroční kontrolní zprávu nespravedlivě rozděluje obce a příspěvkové organizace na dvě skupiny, jichž se povinnost proti pravidlům logiky (ne)týká.

6) V neposlední řadě je špatně, že zatímco obce by novinkou negativně zasáhly, úprava dává více pravomocí právě ministerstvu financí, a to prostřednictvím tzv. vrchního auditu.

7) Deklarovaným záměrem bylo účelné, hospodárné a efektivní nakládání s veřejnými prostředky, přitom ale právě obce platí za nejlépe hospodařící složky ve státě a kontrolovány jsou hojně. Oproti tomu poněkud směšně působí fakt, že aniž by byl návrh schválen, ministerstvo financí již provádí školení úředníků.

Shrnuto: Prokazatelná pozitivní přidaná hodnota nového nastavení systému kontroly veřejných financí by byla nulová, naopak by obce ještě víc – finančně a administrativně – zatížila. Neznamená to ale, že se jakožto starostové obcí chceme vyhnout kontrolám – ty stávající nám zůstanou. Jen musí být prováděny opravdu efektivně a bez další zbytečné zátěže.

norek

„Kožešinový zákon“ neřeší podstatu problému

V posledních dnech se ze všech stran volá po tuzemském zákazu chovu zvířat pro kožešinu, dokonce mi chodí e-maily s žádostí o podporu tohoto zákona.

Samozřejmě, že se mi nelíbí, když jsou zvířata chována v klecích a v nelidských podmínkách, ale řeší skutečně aktuální návrh pravou podstavu problému? Domnívám se, že ne.

Na jednu stranu se tu totiž chov zvířat za účelem získávání kožešin zakáže, na tu druhou se tu ale výrobky s kožešinou stále budou moct prodávat. Jde těm, co se tak za práva zvířat bijí opravdu o jejich blahobyt? Protože to, jak se se zvířaty, jejichž kožešina na náš trh poputuje, zachází na dálném východě, neohlídáme ani přinejmenším.

Dělá to na mě dojem, jako by si stávající návrh zákona někdo objednal za účelem zničení konkurence, podobná situace by tu nebyla poprvé.

Hovořit o přírodních empatiích, ideálech svobody nebo odkazech pro další generace považuji v tomto případě za populistické.

Jestliže máme řešit tuzemské producenty kožešin, zabývejme se tím, v jakých podmínkách svá zvířata chovají, anebo úplným zákazem prodeje kožešinových výrobků na našem území. Nicméně se domnívám, že bychom měli mít na programu mnohem závažnější zákony.

Nejdřív drahé zpřísnění podmínek, teď úplný zákaz

Další věc je, že v nedávné minulosti zákonodárci chovatelům nařídili dodržovat standardy pro humánní chování zvířat, a ti investovali nemalé částky, aby jim vyhověli. A nyní jim podnikání rovnou zakážeme? Pokud jde skutečně o zvířata, proč se takto neuvažovalo už před časem?

Z právního stanoviska prof. Gerlocha nicméně vyplývá, že Ústavě návrh zákona neodporuje – není porušením práva na podnikání ani porušením práva vlastnického. Stanovení přiměřeného přechodného období zaručuje, že chovatelé budou moci přijmout opatření za účelem snížení újmy, která jím případně ukončením podnikání vznikne. Případně je tu možnost kompenzačního příspěvku (i ten novela zahrnuje). Dále ale podotýká, že je třeba nutno pamatovat na to, že zvolené řešení bude svého druhu precedentem.

Účelem novely zákona o ochraně zvířat proti týrání je zakotvit zákaz chovu a usmrcování zvířat výhradně nebo převážně za účelem zisku kožešin (chovatelé mají dostat také kompenzační příspěvek na zmírnění dopadů zákona). Prosazení zákazu chovu kožešinových zvířat má vést k ukončení tohoto druhu podnikání. Bude sledovaný cíl ale skutečně dosažen?

Příznivci zákona hovoří o tom, že se máme zařadit k osmi evropským zemím (Velká Británie, Nizozemsko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Makedonie), které již přímý zákaz zavedly, a vlastně i dalším dvěma zemím (Švýcarsko a Německo), které stanovily tak přísná pravidla pro chov kožešinových zvířat, že farmy ukončily svou činnost.

V České republice je v současné době devět kožešinových farem, které se zaměřují hlavně na chov norků a lišek. Ročně jich je kvůli kožešinám usmrceno plynem asi 20 tisíc. Příznivci zákona poukazují na krutý způsob, jakým jsou zvířata zabíjena i chována. Aktivisté argumentují skandálními tajně pořízenými videi, které poukazují na vážné individuální selhání chovatelů. Existence takovýchto chovů je neakceptovatelná, ale neznamená to nutnost zakázat chovy, v kterých se takovéto patologie nikdy nevyskytovaly.

Jak by vám řekli čeští odborníci, chovy kožešinových zvířat mají nejpropracovanější metody ze všech chovů hospodářských zvířat. Pro farmáře je na prvním místě postarat se o svá zvířata, aby měla dostatek potravy a byla v dobré kondici.

Pro srovnání si dovoluji doplnit, že vedle 20 tisíc norků, kteří se ročně chovají v České republice, je například v Polsku chováno 8,5 milionu a v Dánsku 17,5 milionu těchto zvířat na kožešiny!

Jedno z kompromisních řešení je přijetí pozměňovacího návrhu, který by zavedl pro chovy kožešinových zvířat celoevropskou certifikaci (kontrolu) WelFur, která bude od roku 2020 v Evropě pro chovatele stejně víceméně povinná.

Foto: Nicolai Meyer/ Wikipedia.com

canadian-flags-1423295-1280x864

Degradace českých norem

Senát se bude v nadcházejících dnech zabývat také návrhem upravujícím tzv. technické požadavky na výrobky (při jejich dodávání na trh). A to v souvislosti s uzavřením dohody o volném obchodu mezi EU a Kanadou. Znamená to markantnější příliv kanadských výrobků na náš trh (český i evropský globálně).

Sněmovna v úvodním kole podpořila hospodářskou a obchodní dohodu CETA mezi EU a Kanadou. Odstraňuje většinu cel a průmyslových poplatků, které omezují obchodování mezi unijními zeměmi a Kanadou. To má mj. pomoci k většímu uplatnění českých podnikatelů na kanadském trhu.

Evropský parlament dohodu schválil v polovině února, Senát ji schválil v dubnu. Sněmovna by mohla hlasovat o souhlasu s ratifikací na své zářijové schůzi.

CETA by podle odhadů expertů mohla přinést nárůst obchodní výměny mezi EU a Kanadou až o pětinu. Unie odhaduje, že aplikace smlouvy by měla znamenat růst vzájemné obchodní výměny až o 324 miliard korun ročně, má také podpořit hospodářský růst a pomoci vytvářet nová pracovní místa. Kritici ale tvrdí, že může ohrozit tisíce pracovních míst. Někteří politici k dohodě ale mají řadu výhrad.

Dohoda má začít provizorně fungovat 21. září.

Celou věc považuji za nešťastnou ze dvou důvodů:

1) Jedná se o přílepek k jinému zákonu, který s danou problematikou vůbec nesouvisí. Ano, české normy potřebují reformu, ale mělo by se tak dít prostřednictvím samostatné úpravy, nikoliv přílepku. Dlouhodobě bojuji za čisté zákony.

2) Vnímám to jako snahu o degradaci českých norem, které jsou přísnější, kvůli tomu, aby do ČR kanadské výrobky mohly být dováženy. Rekonstrukce systému české technické normalizace je sice zcela nezbytná. Navrhovaný způsob ale vrací stav před rok 1993 resp. 1989.

Důvodová zpráva

Foto: freeimages.com

1200px-Grabštejn_letecky

Veleho Grabštejn: Proč úředníci používají dvojí metr?!

Rozum nad tím zůstává stát. Koncem června musel sólista opery Národního divadla Luděk Vele nechat zbořit a odvézt křížovou cestu, kterou zbudoval jako výraz díků všem lidem, co 25 let pomáhali se záchranou hradu Grabštejn na Liberecku. Stély lemovaly cestu k hradu od roku 2015. Jenže krajským úředníkům v čele s vedoucím odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu krajského úřadu René Brožem se nelíbilo, že Luděk Vele neměl povolení. Vydali tak pokyn k odstranění křížové cesty.

Článek k tématu: Načerno postavená křížová cesta musela z Grabštejnu pryč, boural ji sám Vele

1200px-Grabštejn_leteckyAno, Luděk Vele je nejen špička ve svém oboru, ale také člověk, který je bohém, a pro někoho může být i trochu kontroverzní. Ale co je neoddiskutovatelné: je a zůstane za ním obrovský kus kvalitní práce pro celou společnost.

Úředníci by měli občas používat selský rozum místo toho, aby se oháněli kulatým razítkem a svou mocí. Mnohdy to vypadá, že úředníci (a nejen oni) svých pravomocí využívají jen tehdy, když vědí, že nepůjdou do příliš velkého střetu. Místo toho, aby konali tam, kde je to skutečně potřeba, aplikují zákony ad absurdum a předvádějí, co umí a co mohou. Takové používání dvojího metru mi vadí.

Je řada příkladů, kdy se památky ruinují a úředníci se tváří, jako že to nevidí. Vzpomeňme na ruského podnikatele Stěpanova, který v Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les na Karlovarsku načerno postavil celou dřevěnou vesnici, ale zkolaudována byla až dodatečně. To, zdá se, nikomu dlouhá léta nevadí:

Anebo plechový stánek na gyros pod památkou UNESCO v Třebíči či Kancléř Mynář postavil načerno vikýře, pokutu nejspíš nedostane.

Autor foto – Wikipedia: Zdeněk FiedlerVlastní dílo, CC BY-SA 4.0, Odkaz

SONY DSC

Co se (ne)děje se „sněmovními ležáky“?

Tři čtvrtě roku a více už leží v Poslanecké sněmovně některé novely projednané Senátem, aniž by věc měla jakýkoliv vývoj. Ve většině případů jde přitom o důležité „zákony pro lidi“. Proč zůstávají mimo pozornost zákonodárců?

1) Nemocenská – jak s prvními 3 dny nemoci?

Když člověk onemocní, první tři dny nemá nárok na náhradu mzdy.

To by se dle mého názoru mělo změnit, protože lidé pak nemoci přecházejí, což není žádoucí pro jejich zdraví, za druhé ohrožují i kolegy v práci, kteří se mohou nakazit. Lidé nesmějí být trestáni za to, že jsou nemocní.

Jenže první návrhy úprav stávajícího zákona narážely na problém, že by veškeré nové náklady dolehly na zaměstnavatele. To je podle mě důvod, proč neprošly.

I za sebe říkám ano, proplácejme nemocenskou od začátku, ale zaměstnavatel musí dostat náhradu. Tu jsem navrhoval ve snížení jejich nákladů na nemocenském pojištění z 2,3 na 2,1 %. Náklady zaměstnavatelů by tak byly pokryty a ministerstvo financí by tento krok stál ročně v odhadu 2 mld. korun.

Vzhledem k tomu, že bilance příjmů a výdajů státu na nemocenské pojištění končí od roku 2010 ročně s přebytkem 1,3 až 5,4 mld. Kč, v roce 2014 například 3,77 mld. Kč, je toto navýšení státních výdajů na zdraví občanů považováno za přijatelné. K tomu rozdíl mezi příjmy a výdaji od roku 1993 dosáhl v roce 2014 výše 78 miliard korun, což je částka více jak 3 krát vyšší než jsou v současnosti roční výdaje na dávky nemocenského pojištění.

Ve druhé polovině září 2016 poslanci návrh komunistů na proplácení nemocenské zamítli, ale stále tu ještě je senátní návrh Zdeňka Škromacha, jehož jsem zpravodajem a k němuž proběhly rozsáhlé diskuze i seminář.

Rovněž jsem byl již několikrát pozván na jednání Poslanecké sněmovny, abych tento návrh před poslanci obhajoval, ale ti si dosud bohužel nenašli čas k projednání.

Už několik měsíců je o tématu ticho po pěšině, jako by nikdo nepovažoval za důležité, že lidé chodí do práce nemocní. Doufejme, že se třeba vzkřísí alespoň v rámci předvolebních bojů při volbách do Poslanecké sněmovny PČR.

Články k tématu

2) A co děti? Mají kde spát?

Senátním návrhem kolegy Zdeňka Papouška, kterým se mění zákon o sociálně-právní ochraně dětí, jsme se zabývali už loni v červenci a následně v říjnu.

Návrh upravuje způsob financování tzv. zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) zajišťujících akutní a dočasnou péči o ohrožené děti, které z různých důvodů nemohou být u svých rodičů. Současné financování je nestabilní. Zařízení mají především krizový charakter a musejí být neustále připravena poskytnout péči. Je tedy třeba, aby byly financovány dvěma způsoby, fixně a variabilně. To zabrání jejich dlouhodobému podfinancování a hlavně zajistí, aby akutní péče o dítě mohla být skutečně a neprodleně poskytnuta.

Již před časem jsem se vyjádřil, že se jedná o důležitou úpravu a problematika měla být (vy)řešena již dávno. Podivoval jsem se, že v minulosti se jí vlády ani dotčená ministerstva nezabývaly. Jak vidno, důležité téma to pro ně není ani nyní.

Články k tématu

3) Budeme stále pokutovat cyklisty za jedno pivo?

S právě probíhajícím létem vpravdě aktuální téma. Ale těžko říct, zda si cyklisté, inlajnisté či vodáci budou moct „jedno dopřát“ beztrestně ještě letos. Návrhem Zdeňka Škromacha, který prolamuje nulovou toleranci alkoholu u sportovců pohybujících se na komunikacích, jsme se zabývali – a do Poslanecké sněmovny ho poslali – na sklonku loňského léta.

Předloha měla uzákonit, že by cyklisté na cyklostezkách, v obcích a na silnicích třetí třídy mohli mít až 0,8 promile alkoholu v krvi, pokud pojedou na jízdním kole sami. Další podmínkou je to, že alkohol nevyloučí jejich schopnost řídit kolo. Pokutu za jízdu na kole pod vyšším vlivem alkoholu novela zachovává, snižuje ji ale ze současných 2 500 až 20 tisíc na nejvýše 500 korun.

Také rekreační cyklisté, kteří se rádi při svém výletě osvěží, návrh vítali. Předkladatelům dokonce poslali dopisy s více než čtyřmi tisíci podpisy na podporu této novely zákona.

Nebylo jim to ale nic platné, diskuze o novele (bohužel) usnuly.

Článek k tématu

contract-1426885-1280x960

Registr smluv: Při hlasování o zákonech se nenechám vydírat

Tento týden na plénu Senátu 19. a 20. dubna budeme probírat opět mnoho zákonů, z nichž asi nejvíce mediálně probíraný je návrh novely zákona o registru smluv (senátní tisk č. 79). Již se stalo takovým evergreenem, že když jsou na pořadu dne zákony, které jsou v zájmu lobbistických skupin, přichází ve dnech a týdnech před hlasováním několik desítek e-mailů z jedné, nebo opačné strany barikády a lobují za svoji pravdu (podobně jako tomu bylo u zákonu o ochraně přírody).

Jeden zaslaný e-mail, ale ze stínu ostatních vystupoval, byl od Lukáše Krause z organizace Frank Bold, která je jednou ze zastřešujících nevládní organizaci Rekonstrukce státu. V e-mailu je na mou osobu naléháno, možná lépe řečeno jsem vydírán, abych hlasoval podle jejich představ. Tahle hra se mi ani trochu nelíbí. Jako senátor jsem složil slib, že budu hlasovat dle svého svědomí a vědomí. A skládat účty budu pouze svým voličům v regionu a ne lobbistickým skupinám.

Celý e-mail je podtrhnut tím, že pokud nebudu hlasovat pro schválení zákona, bez výjimek, které schválila Poslanecká sněmovna, bude vyvěšen v okolí mé senátní kanceláře billboard s negativním podtextem.

Nenechal jsem se nikdy vydírat, nebo tlačit do kouta a nenechám se vydírat ani nyní od právníků z organizace Frank Bold! Zákony, které zvyšují transparentnost, podporuji. Podporoval jsem např. zákon o rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu, kde jsem prosazoval i širší pravomoci tak, aby bylo možno kontrolovat zákonnost postupu finančních úřadů a auditních orgánů Ministerstva financí.

Zákon o registru smluv podporuji, ale musí to být zákon nediskriminační, tzn. ať zveřejňují smlouvy všechny organizace, které čerpají veřejné peníze, nebo nikdo. Není přeci možné, aby zde byly neziskové organizace, které čerpají ročně kolem 18 miliard korun, a nikdo nevěděl, kam tyto peníze směřují. A to nemluvím o dalších dotacích ze státního rozpočtu.

Pravidlo by bylo jednoduché. Každý, kdo čerpá ročně z veřejných peněz více jak půl milionu korun, je povinen zveřejňovat v registru smluv veškeré své smlouvy, které budou vyšší než 50 tis. korun.

Zákon o registru smluv nemá být divadlo pro veřejnost, kde se jen na transparentnost hraje, ale opravdový zákon, který rozkryje, kam peníze skutečně jdou.

Nic na tomto nezmění kampaň, kterou platí společnost RegioJet podnikatele Radima Jančury.  Vadí mi, když nikým nevolení zástupci, nevládní organizace atd. se pasují současně do rolí žalobců a soudců, snaží se ovlivňovat společnost pouze skrze peníze, aniž by měli mandát od voličů.